Vandr z Tábora do Bechyně
Pátek
Další rok a další zářijový vandr. A kde že je sraz? Klasicky na hlaváku, vedle Burger Kingu. Tak hopem: čau, ahoj a juchů – vlakem do Tábora!
Po příjezdu a krátké chůzi narážíme na tajuplnou táborovou památku – Bránu času. Když jí projdeš, ocitneš se prý v jiném čase. Pro nás to znamená jediné – nadešel čas na puťák! Rychle tedy do Alberta pro chybějící večeři, ale hlavně ať nás nikdo nevidí... A už je to tady – mizíme do lesa. Za nedlouho přicházíme na místo, které mistr Výročí předem ukázkově vybral. Spíme u potůčku, naproti velice hlučnému kempu Harachovka. K večeři jsme si profesionálně uvařili těstoviny s trochou pesta. Uprostřed jídla dorazili opozdilí „auťáci“: Agi, Osky, Víťa a řidič Špryňi, který nás bohužel opustí už po prvním dni. Po chvíli udržování ohně – a poté, co jsme já a Oskar dotáhli z lesa celý strom – se objevil i poslední opozdilec: Arny. Oheň praská, oči se klíží… čas jít spát.
Sobota
Ráno vylézáme z teplých spacáků, dáme rychlou snídani a vyrážíme. Po šesti kilometrech stavíme na obídek – a kdo chce, i na koupačku. Dáme si polívky, palačinky a hodíme si krátkého šlofíka u velkého stromu. Po odpočinku míříme dál. Po pár stech metrech máme exkurzi na zříceninu hradu Příběnice, kam všichni vystoupáme.
Další zastávka je hospoda „Country“, kde nás překvapí vysoké ceny, takže si dáme aspoň nanuka a posíleni můžeme vyrazit. Míříme k zastávce, o které nám Výročí básnil celou cestu – historickému řetězovému Stádleckému mostu. Ten byl v letech 1960–1975 rozebrán a přesunut od Vltavy na řeku Lužnici. Zajímavé, historicky významné… ale pořád „jen“ most. Takže jdeme dál.
Další bod programu – adapťák Karlovky. Ano, vážně! A ještě k tomu je tam i Lucka. Paráda: natočíme si u nich vodu, pošleme Lucku na přednášku a jdeme se vykoupat „za roh“. Jenže ouha – za rohem je drátěný plot, takže na nás mají mladí doktoři z tábora krásný výhled. No co, ukážeme jim zadky a jdeme do řeky.
Cesta do kopce byla pořádná makačka a už jsme z toho přehodnotili naše plány, že si večer odskočíme na adapťákovej večírek. Nakonec jsme toho ale vůbec nelitovali – nahoře nás čekal nádherný výhled na okolní krajinu a půvabný kostelík Nanebevzetí Panny Marie u Dobronic.
Po setmění rozděláváme oheň, dost daleko od kostela v poli a pečeme buřty, či jiné dobroty … takové hvězdy jsem snad ještě neviděl! 360° kolem dokola, cítil jsem se jako hvězdář. S tímto pohledem snad jen – dobrou noc.
Neděle
Ráno pro mnohé začíná drastickým budíčkem kolem šesté – kvůli východu slunce rovnou ze spacáku. Ti, kteří to prospali, si museli počkat do devíti, abychom mohli vyrazit dál. Když se blížíme k Bechyni, objevujeme krásné místo s velkými kameny v řece, tak se vykoupeme, zaskáčeme a holky natočí „zprávy SPB News pro Špryňara“. Potom hurá na oběd, někteří se ještě jednou smočí v Lužnici, je stašný hic.
Ale pozor, oběd – luxusně: pizza nebo kebab, každý si dal podle chuti. Jo jo, letos jsme se plácli přes kapsu. Jen škoda, že jsme jedli zrovna vedle rozšlápnutého exkrementu – aspoň víme, co tam tak smrdělo.
Musím říct – letos mě to fakt bavilo! Ale už se blížíme zpátky k tomu osudnému vlaku… a už je to tady. Čau, ahoj a snad zase příště!
P.S.: zápis provedl Terenc, jako poděkování za zachráněnou karimatku z pizzakebabu :)